Umění ve městě 2009

České Budějovice

null

UMĚNÍ VE MĚSTĚ 2009

V pátek 29.6. zahájila výtvarná skupina 4sochaři výstavu soch protínající město Č. Budějovice v jedné ose od pěší zóny Lannovy třídy, přes hlavní náměstí Přemysla Otakara II až po duchovní Piaristické náměstí. Jedná se již o druhý ročník výstavy skupiny 4sochaři v exteriérech města.

K letošní výstavě však byli přizváni i výtvarníci ze zahraničí Alex Suomi(Finsko) a Tatiana Akimenko (Rusko), architekt Petr Tuček a krajinářští architekti Lenka Kulišťáková, Lenka Turková a Zdeněk Strnadel. Spolupráce s architekty a krajináři je důležitá nejen z technického hlediska, kdy nápady umělců často přesahují možnosti jednotlivých materiálů, a tak je potřeba je rozumově usměrňovat a pomáhat jim hledat alternativy, ale také z hlediska ideového.

Socha a architektura jsou propojeny již tisíce let a navzájem se doplňují. Avšak tato jejich koexistence se v posledních desetiletích poněkud vytratila. Architektura se osamostatnila a socha se tím vytrácí z podvědomí průměrného člověka. Základ konceptu výstavy byl ovlivněn i loňskými zkušenosti s vandaly, kdy několik soch bylo odcizeno a další poškozeny. Spolu s architektem Petrem Tučkem jsme začali rozvíjet myšlenku architektonických objektů, kvádrů, které by byly ochranou a zároveň pojítkem mezi uměním, architekturou a zelení. Kvádry – „sochařské klece“ ovšem také vychází z půdorysu-šachovnice Budějovického náměstí. Toto náměstí je velice komplikovaným prostorem -převážně kvůli své velikosti – ale také výzvou, kterou jsme chtěli přijmout a vypořádat se s ní. Rozhodli jsme se proto alespoň část tohoto náměstí použít jako galerii a jeho fragment z půdorysu převést do 3d formy a postavit tak na tomto principu celou instalaci, která se z náměstí rozbíhá i do dalších míst ve městě. Každý z výtvarníků přistupoval ke kleci svým vlastním osobitým způsobem. Pro někoho byla klec vitrínou pro umělecké dílo, což můžeme vnímat u objektu s názvem Skanzen od Světlany Jelenové. Její práce využívá kvádr jako chrám nebo muzeum, kde se odehrává transcendentní příběh mezi nebem a zemí, který čím dál méně dokážeme prožívat.

Figura miminka(ježíška) umístěná na travnatý kopeček pracuje s myšlenkou vytrácení kulturních a duchovních hodnot, kdy zůstává forma bez ducha a předmětem obdivu je architektura či socha nikoliv už podstata pro kterou byly stvořeny. Klec jako architektonický prvek v kombinaci se zelení využil Jakub Flejšar ve svém díle Podoby přírody. Jak sám říká: „Zachytil jsem svůj vztah k přírodě. Mnohem víc se zajímám o ni a její klid než o hektičnost města. Materiál tedy vychází z přírody, avšak tvar vyjadřuje neklid, kterým současná doba dýchá. Je to taková spoutaná příroda ve zmatku města“, popisuje Flejšar. Zajímavý bude i vývoj objektů s postupem času, protože jsou v nich zabudovány truhlíky se zelení a ty budou pomalu plastikou prorůstat a měnit ji.

Stejně tak se klece budou proměňovat každou noc, kdy díky umělému osvětlení zabudovaném uvnitř plastiky vynikne struktura jednotlivých dřev a větví. I další „umělecké klece“ na náměstí jsou osvětleny a stojí za to počkat si na noc, kdy se atmosféra města mění stejně tak jako i atmosféra jednotlivých prosvícených objektů. Podobnou myšlenku, zabývající se proměnami a možným vytrácením přírody z našich životů, avšak se zcela odlišnou formou použil ve své práci „Titulek“ Adam Uchytil, v současné době diplomující student VŠUP v Praze. Jedná se o 3d svítící grafiku obsahující nápis plant-neboli rostlina, která nejen nápisem ale i formou jako rostlina působí. Její industriální energeticky náročný a umělý tvar odkazuje na časté nahrazovaní či napodobování přírody umělým, cizím a často i virtuálním, což je možné vnímat v proměnách tohoto objektu mezi dnem a nocí. Další klec, pracující s konceptem propojení architektury, sochy a zeleně, také na nám.Přemysla Otakara II, jsem zpracoval já(Michal Trpák), jakožto prolínání dimenzí. Otevřel jsem svoji klec k dialogu mezi prostorem a diváky.

Objekt jsem proto pojmenoval Dialogy prostorů. Jedná se o intimní prostor s minimalistickým a originálním interiérem, který komunikuje s místem, vybízí kolemjdoucí k dialogu a hře. Objekt pracuje s konceptem organické zelené architektury, díky které se bude neustále proměňovat dokud nebude celý pohlcen zelení-chmelem. Další moje práce, umístěná na Piaristickém náměstí, byla inspirována přímo motivem klece. Objekt nese název „Svobodná zajatkyně“, neboli pocit luxusu a materiální svobody vyměněný za duševní zajetí. Už v názvu je cítit určitý rozpor, který podtrhuje marcipánově růžová dívka vznášející se nad zeleným trávníkem na houpačce, avšak uvězněna ve zlaté kleci.

Na Piaristickém náměstí je také možné vidět 2 klece Martina Rajčana které jsou ve vzájemném dialogu a snad i trochu protipólu. Dílo je ponecháno bez názvu, aby byl dán větší prostor divákovi k vlastním asociacím a příběhům. Je zde však možné vnímat symboly k vytváření příběhů, odkazující na hmotný a duchovní svět, či pouze nápis v dlažbě, který jako by si Rajčan pro svou instalaci objednal: „Pokolení přichází, pokolení odchází, ale země stále trvá“… Dílo je tak dokresleno atmosférou Piaristického kláštera a koresponduje s jeho vznešenou duchovní architekturou. Když se vrátím na hlavní náměstí, najdeme zde ještě práci výtvarníka z Finska Alexe Suomi. Jeho klec pracuje s průniky prostorů, světů a vesmírů. Suomi svou klec ve své formě pojal seriózně a dramaticky. V názvu a myšlence pak můžeme cítit jistou grotesknost, nadsázku či parafrázi vesmírných sci-fi filmů. Název „Útok ještěrek z vesmíru“ pak již toto jen potvrzuje a přivádí diváka na vnímání příběhu celé klece, kterou protíná vesmírná loď ještěrek a pod ní reliéfy se symboly událostí na povrchu planety. Poslední klecí, z které zbyly už jen fragmenty, je figurativní objekt na pěší zóně Lannovy třídy.„ O tom“ Tatiany Akimenko , ruské výtvarnice a manželky Alexe Suomi.

Příběh figury a lidí je zde rozehrán v příběh, který spíše dává otázky, avšak nepočítá s absolutními odpověďmi. O tom, o lidech o životě, je příběh, který známe, který se opakuje a přesto je pokaždé jiný. Výstava je nejen ideová, kdy koncept propojení architektury, sochy a zeleně je manifestem a snad i trochu námětem pro „lepší“, jiné, estetičtější, osobitější, ekologičtější či zelenější utváření prostoru kolem nás , ale je také pokusem o nasměrování českého diváka. Přenesení nového umění do prostorů, kde dominuje umění klasické na fasádách budov, nebo žádné, může kolemjdoucí oslovit, motivovat a zamyslet se nad něčím, co není na první pohled jasné, běžné nebo normální, co může provokovat nebo vzbuzovat otázky. Rádi bychom zbořili mýtus, že modernímu umění běžný člověk nerozumí.

Chceme, aby se lidé zamysleli, hledali, přemýšleli a vymýšleli si k těmto věcem vlastní příběhy, aby se nebáli říkat své názory a vyprovokovat diskuzi, dialog a vnést tak do všedních životů nové elementy. Lidé rozumí věcem, které jsou pro ně běžné s kterými se už setkali, které mnohokrát viděli ochutnali, slyšeli. Je pro ně normální utvářet si názor na jídlo, hudbu, televizní pořad či to, jak hrál jejich oblíbený fotbalový tým o víkendu. Je to ale také dáno především častou konfrontací, těchto událostí a snad i dostupností. Proto také přicházíme s uměním do ulic, nejen pro konfrontaci umění s reálným prostorem, ale především s divákem. Rádi bychom, aby naše výstava byla konceptem nebo námětem pro reálné utváření prostoru, budov, měst. Tedy aby docházelo ke spolupráci architekta s výtvarníkem a zahradním architektem, aby se tyto 3 profese vzájemně doplňovali. Když nejde divák do galerie, postavíme mu galerii do cesty. Až do ní párkrát narazí, nebo o ní zakopne, tak si jí třeba všimne. Až si jí všimne, možná se zamyslí, a až se zamyslí, pochopí, k čemu je umění důležité, nebo už mu třeba jen nepřijde zábavné umění ničit či ho prvoplánově zavrhnout.

Za skupinu 4sochaři iniciátor akce Michal Trpák

null

VYSTAVUJÍCÍ AUTOŘI 2009

Alex Suomi
Světlana Jelenová
Michal Trpák

více o autorovi

Tatiana Akimenko
Martin Rajčan
Jakub Flejšar
Adam Uchytil
null

PARTNEŘI UMĚNÍ VE MĚSTĚ 2009

Menu